Nečekejte tradiční cestopis. Žádné detailní popisy tras a památek tady nenajdete. Spíš přehled očekávání, zklamání, pocitů a ponaučení z jedné zajímavé vyjížďky za hranice naší vlasti.

Je konec září. Čas vyrazit na moji oblíbenou podzimní route. Je to taková moje tradice si na sklonku podzimu vyrazit na motce někam na víkend na kochačku. Má to sice své zápory -rozmary počasí, podstatně kratší den, nedá se stanovat (dá ale mě je zima), mimosezónní provoz služeb
Zato je odměna v podobě prázdných silnic, klidnější atmosféry a nepropocených moto hadrů. Letos naléhám na Pupi (moje žena), aby jela se mnou. Za úmornou práci v našem jedenáctiletém manželství byla odměněna novou dvoukolovou, čtyřválcovou, černou krasavicí. Ta si říká o protáhnutí pérek. A já zrovna nemám povedený rok.“ V práci to moc nefunguje, ze společné jarní motodovči jsme se doslova pos....i kousek za Waršavou. (romantické večeře v Polsku doporučuji jako očistec). Francouzské rybodění nebylo vůbec možné a v létě jsem strávil s dětma týden zabalený do deky pod deštníkem u téměř zamrzlého jadranu.
Takže koukat celý den na sexi kočičku navlečenou do padnoucího moto oblečku jak přede mnou kroutí zatáčky až vlasy lítají ze strany na stranu bych opravdu móóóóc potřeboval. To bude ta pravá kochačka. Takže tuhle cestu vlastně nařizuju.
Vrátíme se tam, kde jsem kdysi začínal. Kde je, na co čučet, kde se nespěchá, jsou super silnice a není problém za dostatečný obnos euráčů mít téměř cokoli. Máme čtyři dny na to, projet se po chorvatské jadranské magistrále číslo 8. A to pěkně od Rijeky až dolů do Dubrovníku a pak přes kopec po silnici č.1 na Plitvičky - Varaždin a rakousko-maďarským pomezím zpět. Ideální plán. Dnes již můžu říct jen krásný sen.

Probuzení!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!
Středa 24.9. Pupi nejede. V práci ruší dovolené kalamitní stav.
Jako bych dostal pěstí. Rázem se mi nikam nechce. Elán, očekávání je v prd.....i. Jdu do hospody.
Ráno je mi blbě ostatně jako vždy. Přesto všechno vytahuji tři roky starý fáhrplán na malou otočku do Rumunska. Ani nevím proč, ale do práce jedu na sbalené mašině. Pošlu pár emailů pak se zastavím pro svačinu, zajedu pozdravit manželku a tak nějak si to vyrazím. Pořád se mi hrozně nechce, ale nemůžu si pomoct, táhne mě to do sedla. Jedu opět sám. Jedu si Maďarským venkovem směr Rumunsko nemám žádný plán ani cíl kam dojed. Kdo Maďarama jezdí ví že není na co čumět. Tak si půl dne, bohužel idealizuju ty Rumunské hory. Nocuju za 20eur na hranici ve městě Makó. V nedalekém krámku koupím dva Kozly a polotovar do mikrovlnky od našeho pana ministra. Pak ještě nervózně pozoruju Rumunské dělníky, kteří asi pět metrů od mašiny grilují klobásy, ale prudký déšť jim dýchánek ukončí a já můžu klidně spát. 483km

Vítej v Rumunsku


Pátek ráno v sedm vyrážím. Všude stojí voda celou noc lilo. Za pár okamžiků jsem na hranicích. Tady je jiný svět. Proplétám se mezi kamiony, papundeklovými nákupními středisky, veksláky a ohřívacími futrály všech druhů, barev a věků. Jako ve filmu Bony a klid. Tam ale Evička tričko za něco stála. Tohle je ta nová Evropa, hurá! Už vím kde se tvoří to obrovské HDP
Pokračuju na Arad hrozná díra. Za městem se začínají objevovat evropské peníze a cesta Deva-Sebes podél nějaké řeky super svezení. V Rumunsku je o hodinu víc, ale i tak mám luxusní čas a povzbuzen dobrým asfaltem, svačinou a přemrštěným očekáváním vjedu na slavnou Transalpinu. Pěkná, pěkná, pěkná díra tahle cesta. Prvních 20km dobrý. Pak zastavím u přehrady a nejsem si jistý kam dál. Dál nic normálního nevede? Z uzavřeného stánku Algidy vyleze místní občan (zřejmě infocentrum) a ujišťuje mě, že tady vede ta legenda. S helmou odklápím i bradu nemůžu si pomoct. Nejsem nadšený, ale přeci to jsou ty nejlepší kopce všude o tom mluví tak to musí přijít. Cesta je mokrá, střídají se povrchy, za několik hodin jízdy krom cikánů kteří bydlí podél cesty v krabicích jsem nikoho nepotkal. Jo vlastně postaršího Němce na čtyřkole, snad v tom nejhůř osídleném místě. Až doteď´ jsem si myslel, že německý důchodce žije v Bankoku. Ale co, jsou taky tmavé, laciné a není to tak daleko.
Sice jedete, ale v duchu se ptáte kdy už budu v cíli. Pocitově nic moc. Jo a příroda, ta je super! Celá cesta vede tak hustým lesem že není vlastně nic vidět. A kdekoli člověk zastaví tak narazí na hromady odpadků.
Hurá jsem na asfaltu v civilizaci. Mám hlad zastavím ve fešně vypadající venkovní restauraci, kde se kouří s grilu, vůbec mě nenapadne že elasťáčky a tričko s výstřihem není stejnokroj místní obsluhy. Chvilku si hrubě nerozumíme. Ona smlouvá cenu a já jasně naznačuju že si dám něco do huby. Zachrání mě až opravdový číšník. Musím se smát. Teď fakt už jen chybí ukázat na některého z okolo obtěžujících čoklů, a za pár minut mám tuhý stejk s hranolkama.
Na večer beru penzion (čtyři Rumunské hvězdy, opravdu Rumunské) v Curtea. Alespoň, že přijeli motorkáři z Moravy a tak do noci popíjíme slivku a pivko. Dostanu spoustu pěkných tipů na další cesty. Kluci jsou slušně zcestovalí. Vyměníme si čísla, jedou stejnou trasu. Dostávám tip na další místo v Rumunsku, nějaký park poblíž Oreadey.
Nepršelo, nebyla zima Makó-Arad-Deva-Sebes-něco v horách-Curtea – 523km

To je opravdu Transalpina? Nemám lyže?


Trochu dlouho lesíkem


Tak jen dál ať něco vidíme



V noci kosa jak prase, spím oblečený. Alespoň ta slivovice nenapáchala na mém stavu žádné škody. V sedm odjíždím. Nemůžu se dočkat, přede mnou je ta nejhezčí silnice na světě (nebo jak to kdesi propagovali a já si to z idealizoval) Transfagarašan! Mizérie ze včerejška pokračuje. Cesta je na hovno. Posypaná kamínkem. Několikrát mi ustřelí zadek. Není to ani na kochačku, všude je snad ještě větší bordel než včera. Je ale krásné počasí a vypadá to, že dnes bude azuro a slunce. Zastavím u vyhlídky na svačinku. V tu ránu vyběhne směčka čoklů. Jako téměř všude. Nevypadají, že by chtěli dát pac. Nemůžu uvěřit kde se ti psi pořád berou.
Je brzy a vše po cestě je ještě zavřené. Jak objíždím přehradu cesta se umoudří a začíná mě to bavit.
Až až až až až až až až si dost rychle najedu do jedné levotočivé zatáčky. Mám podřazené jdu do náklonu v tom přes cestu vyschlá kaluž. Po ránu vlastně pěkný mazlák. Zazmatkuju, na chvilku se narovnám, přibrzdím hodím vyšší rychlost, to stačí! Jsem tak blízko že se nevejdu. Prudce se nahnu doleva. V tom šup podjede mi přední kolo a letíííííííííííííííííííííím. Spíš padám jak shnilá hruška.
Nohu mám pod motorkou. Druhou se vyprostím a ve vteřině zvednu mašinu. Adrenalin mi teče z uší. Pohledem projedu škody nic zásadního. Popojedu na bok. Chci slézt ale nejde to? Šílená bolest v rameni nemůžu přehodit nohu přes sedlo. Přes antimlžící úpravu která se zaručeně nikdy nemlží není vidět, nemůžu dýchat, snažím se pravačkou helmu servat s hlavy, klečím na čtyřech. Jestli tohle někdo vidí tak se za mě modlí ještě dnes.
Jsem na zemi, v rumunských horách, nikdo tady není a nemůžu hýbat rukou. Začíná to být dobrodružství. A já jsem kancelářská krysa žádný dobrodruh. Naštěstí mašina je v pořádku přišel jsem jen o blinkr. Zbytek nárazu pobrali ochranné prvky. Já zjišťuju ještě pochroumaný kotník. Klesne mi adrenalin a ani mě nenapadne. že tenhle prokletý kopec nedám. Vždyť se tady zatím jen válím a nic jsem neviděl. Jedu nahoru. Po chvilce se kopce rozestoupí a opravdu točím sedlem. Tak nějak je mi to už jedno. Zastavuji dělám pár snímků. Hrozně fouká, je 4,5stupně pod nulou, od 2000mnm je bílá tma. Jsem nahoře, jedu si to tunelem a naráz vidím Jetyho? A mává na mě! Tak chci přibrzdit a v tom mi to dojde jedu po ledu. Zkušeně odkládám motorku opět na levý bok. Směju se. Z Jetyho se vyklube strážce nějakého parku či co a chce mě varovat, že cesta dál je zamrzlá. Jako bych to už nevěděl. Všechno je tak rychlé, že si to ani neuvědomuju. Při sjezdu dolů už krásně svítí sluníčko zastavuju, kupuju tradiční sýr a pár suvenýrů.
Jak ruka rozmrzá bolí čím dál víc. Rameno je jako konev, mám strach že zítra s tím nepohnu. Nasedání a sesedání mi dělá problémy a absolvuju to se slzami v očích. Všechny věci(pas, peníze, kartu, klíče od kufrů) si nachystám pouze na pravou ruku. Levou ruku si na řídítko musím pravačkou vysadit. Když to nahnu do leva nebo prudce brzdím trpím, ale asi jsem magor, mám takový nepopsatelně příjemný pocit. Nějak jsem se s tím smířil jako by to patřilo k té Rumunské čtverce.
Poprvé mám ale plán. Pojedu směr domov a uvidím. Žena již doma organizuje záchrannou akci alespoň to bude mít blíž.
Je krásně, vracím se zpět do Curtea dál Valcea. Přes hory jedu po hlavní silnici číslo 7 na Sibiu a dál stejnou cestou jako včera Sebes-Deva-Arad. Je sobota, nádherný asfaltík, malý provoz. Až na hranice tam je pořádný štrůdl. Ani nejedu po dálnici (nově se dá Sebes-Deva) nějak mě to začalo bavit.
O půl osmé večer jsem na hranicích. Pochroumaná motorka se Rumunům moc nelíbí, ale můj přiblblí úsměv je přesvědčuje o pohodě. Pak beru za vděk dálnicí. Od Budapešti jedu ve tmě. V jedenáct hodin mě Pupi sundává z motorky. 1180km
V neděli místo pohodové jízdy podzimním Slovenskem sedím na chirdě v naší nemocnici.

Vzhůru k legendě


Jeď až ke hvězdám


Táto vidíš ty panorámata


Ledová dráha


Rumunsko je pohodová země. Většina hlavních silnic je nových. Výborně značených. Místní řidiči jsou vrazi je třeba být v pozoru. Není výjimka, že tě v obci při osmdesátce předjíždí kamion na plné čáře. Mimo tyto tahy nic zázračného. Nečekejte ale žádný brutus. Velkých značkových benzínek a obchodů je dostatek. Všude se dá platit kartou. V restauracích jsem nenarazil na točené pivo ale dá se platit eurem. Na naše poměry celkem dostupno. Otravní jsou psi všude kde člověk zastaví a nehorázný bordel. Měli by si za ty eura spíš uklidit (ale koho na to najmout?) Kdo čeká nádherné hory protkané silničkami ať jede raději do Rakous nebo Francie a kdo čeká dobrodružství v divoké přírodě ať jede? To nemám zkušenosti nejsem dobrodruh. Na to, abych do této země jel cíleně to není ale jako zastávka na cestě je to příjemné. Doporučuju sednou a jet se podívat.

Výsledek: zlomená levá lopatka, pohmožděná pata , na pravé noze mám vytetovanou příplatkovou kovovou stupačku hned nad značkou výfuku od mého pionýra a jinak pár všebarevných modřin. O zbytek se postarali boty a moto hadry.
Pád motorky pobral padací rám, festovní výztuha krytu rukou a v neposlední řadě hliníkový kufr.
Trocha reklamy: kryty rukou, padací rám Sw motech a hliníkáč od BWG Opava mi zachránily stroj. Přesto že kufr vypadá trochu neomaleně je to kus poctivého materiálu. Navíc to kluci opravily v rychlém termínu. Ostatní vyřešily nové šrouby, blinkr, svářečka a komaxit za pár korun.

Poučení: Nevolejte špatné zprávy když srdce nadouvá bundu. Žena musela mít hrozné myšlenky. Už nikdy nebudu věřit tomu co se píše. Měl jsem velké očekávání a taky jsem byl podle toho zklamaný a ono to Rumunsko zato ani nemůže. Transfagarašan je hrozně medializovaný a přeceňovaný.
Pád: Jsem vinen. Jak jinak. Už nikdy nepojedu tam kam se mi nechce jen proto, abych měl vlaječku na kufru, navíc s pocitem že mi ta cesta dluží trochu povyražení. Pak chybí respekt. S odstupem času a již skoro zahojenou lopatkou nelituju. Kdyby se mě někdo zeptal pojedu zas

A teď to můžu schytat.

Zdar Hlousici. Suprovně napsaný. Píšeš, že nejsi žádný dobrodruh, ale já myslím, že trošku jo, když ses odhodlal jet sám - to není výtka, to je pochvala a obdiv. A je mi moc líto, že se ti to trošku pokazilo, to je k nasr...ní. Tranfagarasan je silnice dlouhá 130 km, tedy většinou opravdu nezajímavá, ale ten konec, co je tak profláklý, fakt stojí za to. Mně a Explorerovi tam doslova blafly saze. A co se týče Transalpiny - dojel jsi ji až nahoru, vrchol má, tuším 2.500 m? Ale vždyť blbnu - v tu dobu, cos tam byl to asi už nešlo.

Závidím ti, že umíš takhle psát cestopisy. To já neumím, tak alespoň tady nechám odkaz na moje video z Rumunska. Z tvých fotek jsem poznal. že jsme byli na některých místech spolu.

Honzo, mohl by jsi se živit psaním cestopisů místo obchoďáka, máš to suprově napsaný ...
Takový obdobný pád jsem loni zažil v Černé Hoře, ruky byly OK, ale levá noha (koleno a nárt) to byl porod při nasedání a vysedání. Měl jsem před sebou ještě čtyři dny, nakonec jsem to nějak přežil. Motorka přišla o blinkr, prasklé přední sklo na svítidle, a prasklá kapota.
Hlavně, že jsi v pohodě dojel a že to bude bez následků.
Přeji ti rychlou a bezbolestnou rekonvalescenci.

PS. S pády se bohužel musíme naučit žít, to už k tomu tak nějak trochu patří.

Honzo, pěkný cestopis. Pěkný výlet, jen škoda pádu. Ale hlavně, že se nic vážného nestalo. Když jsem to četl, tak mě zamrazilo a po celém těle mě proběhl mráz po zádech. Motorku opravíš.

Hlousici moc pekne napsanej cestopis. Klobouk dolu.